ऐनुची गूढता

05. 02. 2021
एक्सपोलिटिक्स, इतिहास आणि अध्यात्माची 6वी आंतरराष्ट्रीय परिषद

Ainuové (ale také Ainu, Ainové, Ajnu; pozn. překl.) jsou záhadným kmenem, na kterém si mnoho vědců z různých zemí vylámalo zuby. Mají světlou tvář, oči evropského typu (muži se navíc vyznačují hustými vlasy) a svým zevnějškem se silně liší od ostatních národů východní Asie. Evidentně nejsou mongoloidní rasou, spíše inklinují k antropologickému typu jihovýchodní Asie a Oceánie.

Ainuové

Jsou to lovci a rybáři, kteří v průběhu věků téměř neznali zemědělství, nicméně vytvořili neobyčejnou a bohatou kulturu. Jejich ornament, řezba a dřevěné sochy jsou pozoruhodné svou krásou a nápaditostí, jejich písně, tance i pověsti jsou skutečně překrásné, stejně jako veškerá původní tvorba tohoto kmene.

Každému národu je vlastní neopakovatelná historie a svébytná kultura. Věda ve větší či menší míře zná etapy historického rozvoje toho či onoho etnika. Ale ve světě stále existují národy, jejichž původ zůstává záhadou. A ty i dnes znepokojují mysl etnografů. V první řadě mezi taková etnika patří Ainuové, původní obyvatelé Dálného východu.

Byl to velmi zajímavý, nádherný a zdravý národ, který se usadil na Japonském souostroví, jižním Sachalinu a Kurilách. Sami sebe nazývali různými kmenovými jmény Soja-Untara nebo Čuvka-Untara. Slovo ainu, kterým se zvykli označovat, není endonymem tohoto národa (endonyma představují oficiální název geografických objektů užívaný na území, kde se daný objekt nachází; pozn. překl.), ale znamená člověk. Tito domorodci byli vědci označeni jako samostatná árijská rasa, spojující ve svém zevnějšku europoidní, australoidní a mongoloidní rysy.

Historickým problémem, který vzniká ve spojitosti s tímto kmenem, je otázka jejich rasového a kulturního původu. Stopy existence tohoto národa byly nalezeny dokonce v místech neolitických tábořišť na japonských ostrovech. Ainuové jsou nejstarším etnickým společenstvem. Jejich prapředci jsou nositelé kultury Džómon (což doslova znamená provazový vzor), které je téměř třináct tisíc let (na Kurilských ostrovech pak osm tisíc let).

Co na to samotní Japonci?

Jako první začali vědecky zkoumat džómonská tábořiště bavorský lékař a přírodovědec Phillip Franz von Siebold se svým synem Heinrichem a americký zoolog Edward Morse. Výsledky, které získaly, byly velmi rozdílné. Zatímco Sieboldové se vší zodpovědností tvrdili, že džómonská kultura je dílem rukou starobylých Ainů, Morse byl opatrnější. Nesouhlasil s hlediskem svých německých kolegů, ale současně podtrhl, že džómonské období se podstatně liší od japonského.

A co na to samotní Japonci, kteří Ainy nazývali slovem ebi-su? Většina z nich nesouhlasila s jejich závěry. Pro ně tito domorodci byli vždycky barbary, o čemž svědčí např. zápis japonského kronikáře z roku 712: „Když se naši vznešení předci spustili na lodi z nebe, na tom ostrově (Honšú) našli několik divokých národů a nejdivočejšími z nich byli Ainuové“.

Ale jak dokazují archeologické vykopávky, předci těchto „divochů“ vytvořili na ostrovech celou kulturu, na kterou může být hrdý každý národ, a to dlouho předtím, než se tam objevili Japonci! Právě proto oficiální japonská historiografie učinila pokus dát do souvislosti tvůrce Džómonské kultury s předky současných Japonců a nikoli s představiteli kmene Ainu.

Stále více vědců se shoduje v názoru, že kultura Ainů byla natolik životaschopná, že měla vliv na kulturu svých japonských utlačovatelů. Jak ukazuje profesor Sergej Alexandrovič Arutjunov, árijské prvky sehrály podstatnou roli při formování samurajského umění a starodávného japonského náboženství šintoismu.

शस्त्रे

Tak například ainský voják džangin měl dva krátké, lehce zahnuté meče o délce 45 – 50 centimetrů, s jednostranným ostřím, se kterými bojoval bez toho, aby použil štít. Kromě mečů nosil dva dlouhé nože (tzv. čejki-makiri a sa-makiri). První z nich byl rituální a vyráběla se s ním posvátná dřívka inau . Byl také určen k obřadu PEAR किंवा eritokpa, což byla rituální sebevražda, kterou později převzali Japonci a nazvali ji harakiri nebo seppuku (stejně jako převzali kult meče, speciální schránky pro ně, kopí či luky).

Meče Ainuové veřejně vystavovali jenom v době Medvědího svátku. Stará legenda říká: „Kdysi dávno, poté, co byla tato země vytvořena Bohem, žili dva starci. Jeden Japonec a jeden Ainu. Starému Ainuovi nařídili vytvořit meč, starému Japonci pak peníze“. Tím se vysvětluje, proč měli Ainuové kult meče, zatímco Japonci touhu po penězích. Ainuové odsuzovali své sousedy za hrabivost.

Také nenosili přilby. Od přírody měli dlouhé husté vlasy, které splétali do drdolus, čímž na hlavě vytvořili něco jako přirozenou helmu. O jejich válečném umění je v současnosti známo jenom málo. Má se za to, že staří Japonci od nich převzali prakticky vše a nebyli jediní, s kým Ainuové bojovali.

Například Sachalin získali od Tonciů, kmene, jehož členové byli malého vzrůstu a kteří byli původními obyvateli tohoto ostrova. Je třeba dodat, že Japonci se báli otevřeného boje s Ainu, proto používali lstí k tomu, aby si je podrobili a vyhnali. Ve staré japonské písni se říká, že jeden emisi (barbar, Ain) má cenu sta lidí. Také se věřilo se, že mohou vyvolat mlhu.

Kde žili?

Ainuové nejdříve žili na japonských ostrovech (tehdy se nazývaly Ainumosiri, tedy země Ainů), dokud odsud v minulosti nebyli Japonci vytěsněni směrem na sever. Na Kurily a Sachalin přišli již ve XIII. – XIV. století a jejich stopy se našly také na Kamčatce, v Přímořském i Chabarovském kraji.

Mnohé toponymické názvy Sachalinské oblasti nesou ainská jména: Sachalin (od Sacharen Mosiri, což znamená Zvlněná země), ostrovy Kunašir, Simušir, Šikotan, Šiaškotan (slova končící na –šir आणि -कोटन označují pozemek a obydlí). Aby Japonci obsadili celé souostroví včetně ostrova Hokkaidó (tehdy nesl název Edzo), potřebovali na to více než dva tisíce let (nejranější svědectví o potyčkách s Ainui jsou datovány rokem 660 př. n. l.).

Existuje dostatek faktů o kulturní historii Ainů a zdá se, že je možné velmi přesně předpovědět jejich původ.

Za prvé lze předpokládat, že v dávných dobách celou severní polovinu hlavního japonského ostrova Honšú obývaly kmeny, které byly buď jejich přímými předky, nebo jim svojí hmotnou kulturou byly velmi blízko. Za druhé jsou známy dva prvky, které tvořily základ ainského ornamentu. Byla to spirála a klikyhák.

Za třetí není pochyb o tom, že výchozím momentem ainské víry byl prvobytný animismus, tj. přiznání existence duše jakékoliv bytosti nebo předmětu. A konečně je dostatečně dobře prostudován společenský život Ainů a jejich výrobní způsoby.

Ale ukazuje se, že metoda faktů se ne vždy vyplácí. Bylo například dokázáno, že spirálový ornament nebyl nikdy výhradním vlastnictvím Ainů. Ve svém umění jej hojně používali Maurové, tedy obyvatelé Nového Zélandu, k dekoracím pak Papuánci Nové Guineje, stejně jako neolitické kmeny, žijící na dolním toku řeky Amur.

Co to tedy je? Náhodná shoda nebo stopy existence určitých kontaktů mezi kmeny východní a jihovýchodní Asie kdysi v daleké minulosti? Ale kdo byl první a kdo jenom převzal tento objev? Je také známo, že uctívání medvěda a jeho kult byly rozšířeny na rozsáhlých územích Evropy i Asie. Ale kult Ainu se silně lišil od jemu podobných, neboť jenom oni vykrmovali obětní medvídě tak, že jej kojila ainská žena!

इंग्रजी

Odděleně stojí i jazyk Ainů. Jednu dobu se mělo za to, že není příbuzný ani s jedním jazykem, ale nyní jej někteří vědci dávají dohromady s malajsko-polynéskou skupinou. Jazykovědci nalezli v jejich jazyku latinské, slovanské, anglo-germánské a dokonce i sanskrtské kořeny. A navíc si etnografové doposud lámou hlavu nad otázkou, odkud se v těchto drsných krajích vzali lidé, kteří se oblékali do rozepínacího (jižního) typu oblečení.

Propínací šaty, vytvořené z vláken stromů a ozdobené tradičním ornamentem, vypadaly stejně dobře na mužích i na ženách a sváteční bílé pláště si šili z kopřivy. V létě Ainuové nosili bederní roušku jako lidé z jihu, na zimu si vytvářeli oblečení z kožešin a kůži z lososa využívali pro výrobu mokasínů, které sahaly až po kolena.

Ainu byli postupně přiřazováni k Indoárjům, k australoidní rase a dokonce i k Evropanům. Oni ale sami sebe považovali za ty, kteří přiletěli z nebes: „Bývaly doby, kdy se první Ainu spustili ze Země oblaků na zemi, zamilovali si ji, začali se věnovat lovu zvěře i ryb, aby se mohli najíst, zatancovat si a plodit děti“ (úryvek z ainské legendy). A skutečně, život těchto pozoruhodných lidí byl zcela spojen s přírodou, mořem, lesem a ostrovy.

Zabývali se sběrem plodin, lovem zvěře a ryb, spojili znalosti, dovednosti a zručnost mnoha kmenů a národů. Například stejně jako obyvatelé tajgy chodili na lov, sbírali dary moře jako jižané, lovili mořské živočichy jako obyvatelé severu. Ainuové přísně chránili tajemství mumifikace zemřelých a recept smrtelného jedu, získávaného z kořene oměje, do kterého namáčeli konce svých šipek a harpun. Věděli, že se tento jed v těle zabitého zvířete velmi rychle rozkládá a maso je pak možné jíst.

Jejich nástroje i zbraně se velmi podobaly těm, které používaly i jiná společenstva prehistorických lidé, jež žili v analogických klimatických i geografických podmínkách. Je pravdou, že Ainuové měli jednu podstatnou výhodu a tou byl obsidián, vyskytující se v hojném množství na japonských ostrovech. Při jeho zpracování bylo možné získat daleko hladší hrany než u křemene, takže hroty šípů a sekery těchto lidí můžeme považovat za mistrovská díla neolitické výroby.

Keramika a kultura

Ze zbraní byly nejdůležitější luky a šípy. Vysoké úrovně dosáhla výroba harpun a rybářských prutů, vyrobených z jeleních parohů. Stručně řečeno, jejich nástroje i zbraně byly typické pro svoji dobu a jenom trochu nečekané se ukázalo to, že tito lidé, kteří neznali ani zemědělství, ani chov skotu, žili v docela početných komunitách.

Kolik záhadných otázek zrodila kultura tohoto národa! Toto starodávné společenství vytvořilo pozoruhodně krásnou keramiku modelováním (bez jakýchkoli pomůcek na točení nádobí, a tím spíše hrnčířského kruhu), kterou zdobili neobyčejným provazovým ornamentem a jejich dílem jsou i záhadné sošky dogu (sošky v podobě zvířat nebo v podobě ženy; pozn. překl.).

Všechno se dělalo ručně! Ale i tak džómonským výrobkům z pálené hlíny patří mezi primitivními keramikami zvláštní místo. Nikde jinde není kontrast mezi vyleštěním jejího ornamentu a krajně primitivní technologií výroby tak překvapující, jako tady. A navíc Ainuové byli téměř nejrannějšími zemědělci Dálného východu.

A znovu otázka! Proč ztratili tyto dovednosti a stali se z nich jenom lovci, čímž v podstatě učinili ve svém rozvoji krok zpět? Proč se u nich tím nejpodivnějším způsobem proplétají rysy různých národů a prvky vysoké i primitivní kultury? Jako od přírody velmi muzikální národ, milovali zábavu a uměli se bavit. Pečlivě se připravovali na svátky, z nichž nejdůležitějším byl svátek medvěda. Tento národ zbožšťoval všechno kolem sebe, ale nejvíce uctívali medvěda, hada a psa.

I když vedli na první pohled primitivní život, dali světu nenapodobitelné vzory umění, obohatili lidskou kulturu mytologií a folklórem, které nejsou s ničím srovnatelné. Celý jejich druh a způsob života jako by odmítaly zavedené představy a obvyklá schémata kulturního rozvoje.

Vytetovaný úsměv

Ženy Ainu měly na svých obličejích vytetovaný úsměv. Kulturologové si myslí, že tradice „namalovaného úsměvu“ je jedna z nejstarších na světě a představitelé tohoto národa ji dodržují již velmi dlouho. Bez ohledu na všechny zákazy ze strany japonské vlády Ainuové dokonce ještě i ve XX. století podstupovali tuto proceduru. Má se za to, že poslední „správně“ tetovaná žena zemřela v roce 1998.

Tetování prováděly výhradně ženy a lidé tohoto národa byli přesvědčeni o tom, že jejich předky tomuto obřadu naučila pramatka všeho živého Okikurumi Turesh Machi, mladší sestra božského stvořitele Okikurumi. Tato tradice se předávala po ženské linii a tetování na dívčině těle prováděla její maminka nebo babička. V průběhu „japonizace“ bylo v roce 1799 národu Ainu tetování zakázáno a v roce 1871 na Hakkaidó byl přísný zákaz obnoven, protože se tvrdilo, že procedura je příliš bolestivá a nehumánní.

Pro Ainu bylo zřeknutí se tetování nepřijatelné, neboť si mysleli, že v takovém případě se dívka nemůže vdát a po smrti dojít klidu v posmrtném životě. Je třeba poznamenat, že obřad byl skutečně surový. Poprvé byly dívky tetovány ve věku sedmi let a později se „úsměv“ v průběhu několika let dokresloval. Dokončen byl pak v den, kdy vstupovala do manželství.

Geometrické vzory

Kromě charakteristického tetovaného úsměvu je možné na rukách Ainu vidět geometrické vzory, které sloužili jako amulety. Jedním slovem záhad se v průběhu času vynořuje stále víc, ale odpovědi přinášely stále nové problémy. Přesně známa je jenom jedna věc, a to, že život na Dálném východě byl výjimečně těžký a tragický. Když v XVII. století ruští průzkumníci dosáhli nejvýchodnějšího bodu Dálného východu, před jejich očima se otevřelo nekonečné majestátní moře a početné ostrovy.

Ale víc než z okouzlující přírody byli ohromeni zevnějškem domorodců. Před cestovateli se objevili zarostlí lidé s hustými vousy, s širokýma očima, připomínající oči Evropanů, velkými vystupujícími nosy a podobali se příslušníkům různých ras. Mužům z oblastí Ruska, obyvatelům Kavkazu, cikánům, jenom ne Mongolům, které byli kozáci a lidé, sloužící ve státní službě, zvyklí potkávat všude za Uralem. Cestovatelé je nazvali „huňatými Kurilci“.

Svědectví o kurilských Ainu ruští vědci čerpali ze zápisků kozáckého atamana Danila Ancyferova a kapitána Ivana Kozyrevského, ve kterých informovali Petra I. o objevu Kurilských ostrovů a o prvním setkání ruských lidí s tamějšími domorodci. To se odehrálo v roce 1711.

„Nechali kánoe schnout a vydali se podél břehu na jih. K večeru uviděli něco jako domy, nebo možná spíš čumy (evenské označení pro kuželovitý stan s dřevěnou konstrukcí potažený kůžemi či kůrou; pozn. překl.). Zbraně měli připravené k výstřelu, neboť kdo ví, co jsou to za lidi, a vydali se k nim. Vstříc jim vyšlo asi padesát lidí, oblečených do kožešin. Dívali se beze strachu a jejich zevnějšek byl velmi neobvyklý. Byli vlasatí, měli dlouhé vousy, ale byli to běloši, neboť neměli šikmé oči jako Jakuti a Kamčadalové (původní obyvatelé Kamčatky, Magadanské oblasti a Čukotky; pozn. překl.)“.

Huňatí Kurilci

Několik dní se pokořitelé Dálného východu pomocí tlumočníka snažili o to, aby se „huňatí Kurilci“ stali poddanými panovníka, ale ti takovou čest odmítli a prohlásili, že nikomu daň neplatili a platit nebudou. Kozáci se dozvěděli, že země, na kterou připluli, je ostrov a že směrem na jih za ním leží další ostrovy a ještě dál Matmaj (v ruských dokumentech ze XVII. st. je ostrov Hokkaidó zmiňován jako Matmaj, Matsmaj, Matsumaj, Macmaj; pozn. překl.) a Japonsko.

Šestadvacet let po Ancyferovi a Kozyrevském navštívil Kamčatku Stěpan Krašeninnikov. Zanechal po sobě klasickou práci pod názvem Popis Kamčatky, kde kromě jiných svědectví podrobně popsal charakteristiku Ainu jako etnického typu. Byl to první vědecký popis tohoto kmene. O století později, v květnu 1811, tady pobýval významný mořeplavec Vasilij Golovnin. Budoucí admirál v průběhu několika měsíců studoval a popisoval přírodu ostrovů i každodenní život jejich obyvatel. Jeho pravdivé a barvité povídání o tom, co viděl, vysoce ohodnotili jak milovníci slovesnosti, tak i vědečtí specialisté. Je třeba upozornit i na takový detail, že jako překladatel mu sloužil Kurilec jménem Alexej, který byl z kmene Ainu.

Nevíme, jak se skutečně jmenoval, ale jeho osud je jedním z mnoha příkladů kontaktu Rusů s obyvateli Kuril, kteří se ochotně učili ruštinu, přijímali pravoslaví a vedli s našimi prapředky čilý obchod. Kurilští Ainuové byli podle svědků velmi dobří, přívětiví a otevření lidé. Evropané, kteří ostrovy v různých letech navštívili, se obyčejně honosili svojí kulturou a kladli vysoké nároky na etiketu, si ale všimli galantních způsobů, tak charakteristických pro Ainu.

Holandský mořeplavec de Fritz napsal: „Jejich chování ve vztahu k cizincům je natolik prosté a upřímné, že by se lépe nemohli chovat vzdělaní a zdvořilí lidé. Před cizinci se objevovali ve svých nejlepších šatech, svá přivítání a přání pronáší omluvně a přitom sklání hlavu“. Možná, že právě dobrosrdečnost a otevřenost nedovolili Ainům postavit se ničivého vlivu lidí z Velké země. Regres v jejich rozvoji nastal tehdy, když se ocitli mezi dvěma ohni – z jihu byli utlačováni Japonci, že severu pak Rusy.

Tato etnická větev kurilských Ainu zmizela z povrchu Země. V současnosti žijí v několika rezervacích na jihu a jihovýchodě ostrova Hokkaidó, v údolí řeky Isikari. Čistokrevní Ainuové prakticky vymřeli nebo se asimilovali s Japonci a Nivchy. Nyní je jich jenom šestnáct tisíc a jejich počet prudce klesá.

Existence současných Ainu nápadně připomíná obraz ze života starodávných představitelů džómonského období. Jejich materiální kultura se v průběhu minulých staletí změnila tak málo, že se tyto změny nemusí brát do úvahy. Odcházejí, ale palčivá tajemství minulosti i nadále znepokojují i dráždí, podněcují představivost a přiživují nevyčerpatelný zájem o tento pozoruhodný, svébytný a nikomu nepodobný národ.

Tip na vysílání Sueneé Universe

Zveme vás k dalšímu živému vysílání 7.2.2021 तासांपासून 20 – naším hostem bude Zdeňka Blechová a budeme si povídat o osudu a naplnění poselství. Jaké je to vaše?

सूने युनिव्हर्स कडून टीप

अरोमलम्पा बस-रिलीफ हत्ती

Ručně vyráběná aromalampa, která harmonizuje prostor nejen svým krásným designem, ale dává možnost provonět celý váš domov. Vybrat si můžete buď bílou či černou barvu.

अरोमलम्पा बस-रिलीफ हत्ती

तत्सम लेख